Květen 2007

Růže

5. května 2007 v 15:45

Vždy když..

5. května 2007 v 15:30

Pláču

5. května 2007 v 15:28

Nikdy se neopustíme

5. května 2007 v 14:33
Smutné písničky,venku sníh,sobota,sedíte u počítače....většina z vás tento pocit asi zná.Pocit kdy vám příde všechno těžké,nemožné a kdy se cítíte sami.Tento pocit prožívala i jedna holka.Byla strašně zamilovaná do jednoho kluka.Pořád si psali,telefonovali a vypadalo to,že se z toho co nevidět něco vyklube.Ze začátku to vypadalo jenom jako přátelství,ale pozdeji to začalo bejt vážnější.Potom ale začal couvat.Najednou to nebylo už to,co dřív.Choval se jinak.Přestali si psát a telefonovat a ta holka,která se jmenovala Naty se najednou cejtila strašně sama.Neměla s kym hrát na icq hry,neměla moc komu psát,neměla pocit bezpečí.Nebyl den,kdy by nebrečela,nebyl den,kdy by na něj nemyslela,nebyla noc,kdy by se jí o něm nezdálo.Pořád myslela jenom na něj a ostatní kluci jí nezajímali.Prostě jim nevěřila a ani se jí žádnej nelíbil natolik aby s nim chtěla bejt.Když už to trvalo několik měsíců řekla si dost a byla rozhodnutá mu to říct a taky to udělala.Bohužel stalo se to,co čekala-nevyjádřil se.Uplynul další měsíc a on nejevil žádný zájem.Chtěla na něj zapomenout a začít normálně žít.Bylo to strašně těžký.Chyběl jí...chybělo jí to volání....ty jeho slova....ty jeho pohledy.Jediné co jí po něm zbylo,byl jeden obrázek,který jí jednou poslal.Uplynulo pár týdnů a Naty si řekla,že na něj prostě nemůže zapomenout a ani nechce.Někde uvnitř cítila že to prostě nepůjde a že všechno dopadne dobře.Trápila se už tak dlouho,že zapoměla co to vlastně je štěstí.Neuměla se radovat a žila ve svym světě kterýmu nikdo nerozuměl.Byla z toho všeho už strašně vyčerpaná a slabá.Začalo se jí často stávat že z ničeho nic omdlela.Jednou omdlela ve škole a odvezli jí do nemocnice.Celý týden jenom spala a spala.Chodili za ní všichni známý a přáli si aby se co nejdříve uzdravila.Dokonce přišel i ten kluk.Chytil jí za ruku a i když nevěděl jestli ho slyší,řekl jí:"Promiň za všechno....byl jsem blbej a neuvědomoval jsem si co dělám...ale já tě mám moc rád a vždycky jsem měl."Začali mu téct slzy a dal jí ještě před odchodem polibek.Chodil za ní každý den.Jednoho dne se Naty konečně probudila.
O pár dní později: Naty už byla v pořádku a s tim klukem začala chodit.Byl to nejšťastnější člověk na světě.Slíbili si,že se nikdy neopustěj už.Jednou ten kluk ale nepřišel do školy.Naty se bála že se mu něco stalo,protože když nepřišel do školy,tak jí to vžycky řekl.Začala hodina a do třídy přišla učitelka.Vypadala strašně nešťastně a celý třídě oznámila,že ten kluk měl ráno nehodu na kole.Srazil ho vlak a on nepřežil.Naty tomu nemohla uvěřit.Byla v šoku a okamžitě se se strašnym pláčem rozběhla pryč.Pryč ze školy.V hlavě se jí vybavovalo uplně všechno co spolu prožili,každý jeho slovo.Běžela rovnou za jeho rodiči,protože jí v tu chvíli přišli nejbližší.Zazvonila a ve dveřích stáli nešťastní rodiče.Naty se rozbrečela ještě víc a vrhla se jim do náruče.Poprosila je jestli by u nich nemohla přespat,že domů nechce,že chce být u nich.Nechtěla aby volali její mámě.Nechali jí spát v pokoji toho kluka.Ráno jí ale řekli že musí domů.Její máma měla o ní velikej strach a nevěděla kde jí hledat.Rodiče toho kluka Naty přemluvili a odvezli jí domů.Její mámě všechno řekli.
O měsíc později: Naty skoro nechodila do školy.Celý den probrečela.Věřila na posmrtný život a věděla,že její bývalí kluk by si nepřál,aby se zabila,ale ona nemohla být na světě bez něj.Napsala mámě a všem ostatním přátelům dopis ve kterym naprosto všechno vysvětlila a řekla vše co chtěla říct.Vzpoměla si na jejich slib "Nikdy se neopustíme" a poslední vteřiny jejího života skončily...

Miluji tě 2

5. května 2007 v 11:14
Dvě slova, osm písmen, čtyři samohlásky,
Jen pár slabik, ale spousta lásky.
Spousta lásky,
kterou chci ti dát,
K tomu hladit tvé vlásky
a sladce spát…

-Nemůžu, ani nechci teď spát.
Chci vedle tebe být,
O tobě snít,
A o lásce nechat si zdát.
Přála bych si vrátit čas,
O minut pár zpět,
Slyšet zas tvůj hlas,
Nechat čas zkamenět…

Rozchod 2

5. května 2007 v 11:13
Chybí mi tvůj pohled,
kde jsi, kde se schováváš?
Tvůj obličej není na dohled,
proč na dobrou noc mi pusu nedáváš?

Tvůj dotyk rozlévá horkost v mém těle,
jen tak vydržím dlouho bděle a bděle.
Chybí mi tvé oči, nos i vlasy,
už ani nevím, jak společně zněly naše hlasy.

Byli jsme jako jedna duše a jedno tělo,
nikdy se mi vedle tebe usnout nechtělo.
Přišla bych o čas strávený s tebou,
bosé nohy mě z chladu tvé duše zebou.

Teď pozoruji hodiny modré nebe,
asi zamilovala jsem se do tebe.

Smutná láska

5. května 2007 v 11:05
Peťa Seděla sama v parku. Bylo tam krásné a uklidňující ticho... Nic ji nerušilo, mohla v klidu přemýšlet o sobě. Pořád musela vzpomínat na ty chvíle kdy jí život ještě bavil…začala být velká zima třásla se ale ani to ji nedonutilo jít domů. Byla šíleně zamilovaná do kluka který jí pohrdal.Nevěděla jak se té bolesti zbavit…včera ho viáděla jak se plazí po jedné hrozné fifleně a když prošla kolem něj, celá banda se začala smát.Pořád na to musela myslet a moc jí to tížilo. Přemýšlela jak se zbavit té strašné bolesti. Potřebovala něco co by ji bolelo víc než to zlomené srdce… z rozbité lavečky si vytáhla ostrý špičatý šroub a začala se řezat.Rány která si dělala nebyly hluboké…ona nechtěla umřít ale chtěla aby cítila jinou bolest.Je to zajímavé…cítila tak velikou úlevu…Najednou slyší jeho hlas…říká si že je to z toho jak na nějpořád myslí ale ten jeho hlas se více a více zesiloval. Byla z toho tak nervozní že se začala znovu řezat… měla celé oblečení od krve a ten kluk vyšel ze tmy stromů která schovávaly park. Skrčila se a doufala že si jí nevšimne. Najednou viděla u sebe stát tři stíny klučičích postav. Byla unavená a neslyšela přesně co si říkaly. Njednou ucítila jak ji jeden s těch kluklů chytl a postavil ji před sebe. Byla v šoku. Najednou ji ten kluk odžduchl a hodil druhému klukovi. Když se mu podívala do očí, všimla si že ej to kluk kterého tak miluje…Cítila se tak bezbraně . Ten kluk sivšiml že má v ruce ten šroub. Když se ji pokoušely znásilnit a ona sebou nepřetržitě trhala… pořezal ji tím šroubem celé břicho…brečela.Slzy jí tekly po tváři a cítila jen tu strašnou bolest hlubokých ran řezů. Prosila je at ji nechají a čím víc je prosila tim více si sní pohrávaly. Najednou slyšela někoho přiházet. Byl to nějaký kluk a když viděl co jí chudince dělají, začal se snimi prat. Bohužel oni byly tři ale nakonce odešli…ona tam stím klukem zůstala sama. Brečela a hrozně se třepala…byla v šoku..když se jí ten kluk pokusil zvednout, začala se od něj odtrhávat a třásla se ještě víc…pochopil že se ho bojí.Vysvětloval jí že se ho nemusí bát ale ona i přesto nenechala na sebe sáhnout. Byl to hrozný pohled když se kní přiblížil a ona měla ten vystrašený pohled v očích. Vytáhl si z kapsy telefon a zavolal sanitku. Sanitka tam byla do pěti minut. Když se ji sanytář pokoušel dat na lehátko, škobala sebou a brečela. Ten kluk co ji pomohl mu vysvětlil co se stalo a on pochopil že na sebe nenechá žádným mžem sáhnout. Proto ji do auta dostala sanytářka která tam dojela také.
Když dívka ležela v nemocnici po operaci, dlouho spala.Když se probudila, stála u ní setřička aříkala jí že u byl nějaký kluk jí navštívit.Tohle sejí stalo čtyřikrát a vždycky zaspala příchod neznámého kluka. Až jeden den kdy málo spala, se vzbudila a u ní seděl ten kluk který jí tenkrát pomohl.Ze začátku na něj nemluvila protože jí to připomínalo tu hroznou noc, ale když mluvil jen on a byl na ni tak hodný promluvila na něj taky. Ten kluk za ní chodil celý týden, jmenoval se tomáš. Když ji pustily domů, staly se znich nejlepší kamarádi. Trávily spolu spoustu času a ona k němu začala cítit něco mnohem víc. Po měsíci byla tahle touha oboustraná.Začaly spolu chodit. Byl to snad ten nejkrásnější pár na světě. Každý jim jejichj vztah záviděl. Jakbyla Peťa vždycky sama, měla spostu kamarádů. Všichni ji měly moc rádi. Byla moc šťastná… tohle byl ten nejkrásnější čas…Měla všechno co si mohla přát a tohle štěstí přála každému…byla to doba co ji naposledy viděl někdo jak se nesměje. Bylo to nejšťastnější holka na světě. Všechno ji vycházelo a tak to bylo rok a půl. Jednou si ji zastavil před školou ten kluk a omlouvalse jí za to co jí kdysi udělal a bylo mu to opravdu moc líto. Ona měla tak krásné chvíle života že neměla důvod mu to neodpustit. Když to Peťa řekla Tomovi, nechápal jak mu mohla odpustit takovou věc. Ona mu vysvětlila že je tak š´tastná, že kolem sebe nemůže mít lidi kteří by nebyly. Uběhl další rok a Peťa pořád vedla ten šťastný život. Asi jí to bylo souzeno za to cosi protrpěla, na celý život.Jeden den přišla za tomen a řekla mu že je sním těhotná. Čekala že Tomáš bude nevrlý a naštvaný ale naopak. Měl takovou radost.Sice to znamenalo že bude muset ukončit studia ale jí to nevadilo. Tomáš ji miloval jako nikdy nikoho. Měl velké plány do budoucna.Když spolu jendou měly sraz v jedné restauraci, dlouhou dobu nešla.Tomáš jí volal ale nebrala telefon. Když se podíval z okna retaurace, viděl jak se venku scházejí lidí…Byl zvědavý a šel se tam taky podívat…když se cpla dopředu lidé si řikaly.. kdo ji srazil jaký blázen…když došel až do předu…pozornopst poutala Peťa. Byla celá odkrve. Tomáš se kní sklonil a začal hrozně brečet. A Petra říkala… Tome nebreč. Já tě miluju prosím nebreč. Proč se mi to muselo stát? Byla sem, tak štastná, čekám stebou dítě, všcehno mi vycházelo a ted se mi tohle stalo..Cítila že umírá…Peti neboj, ty neumřeš..říkal tomáš…padaly mu slzy a v hlase měl najednou beznaděj…když ji držel v náruči, ona mu řekla Tome tohle se nemělo stát, tohle se nám nemělo stát…bylo zcela jasné že zemře…ale umírala dlouho a sanitka pořád nejela…Tome…já sem asi potratila naše dítě…odpust mi to rposím. Všechno jsem zkazila….tohle se nemělo stát…moc tě miluju a nikdy na mě….vydechla a už nemluvila. Tomáš začal hrozně brečet. Pet´Tu odvezla sanitka. Ale stejně. Všechno už skončilo.Po půl roce Tomáš na to stále myslel a pak šel k té restauraci a vstoupil do silnice.Jeho poslední slova byly…Peti pod pro mě.Jdu za tebou…najednou cítil bolest a pak slyšel jemný hlas. Jsme zase spolu…byl to hlas který patřil peti.Byl tak šťastný…ale pak mu Peťa řekla, ale měl jsi zemřít až ve staří a ty si zemřel nyní. Tvoji smrt sem zavinila já a už se nikdy nemůžeme setkat. Pak zmizela a sní vše.Všechno to bylo zbytečné….slyšel doktora jak říká…ten kluk umírá…a on si v duch říkal. Chtěl jsem jít za ní a ono to nejde, tohle všechno bylo zbytečný a najednou necítil vůbec nic…

Kluk a holka

5. května 2007 v 11:02
Děvče se zeptalo chlapce, jestli si myslí, že je pěkná a on
odpověděl ne.

Zeptalo se ho, jestli by s ni chtěl být navždy a on
odpověděl ne.
Potom se ho zeptala, jestli by plakal,
kdyby odešla a on odpověděl ne.
Řekla dost.
Odešla pryč, slzy padaly dolů po její tváři a chlapec ji
chytil za ruku a řekl...
"Nejsi pěkná, jsi nádherná, nechci být s tebou navždy, ja
potřebuju být s tebou navždy a neplakal bych, kdyby jsi
odešla . . . zemřel bych. . ."

Smrt

5. května 2007 v 10:51
Přijde si jednou,
ta skrytá hrozba.
Mou hlavu setnou,

nepomůže prosba.

Tak ohnu hřbet,

na kolena klesnu.
Naumřu hned,
neposled hlesnu.
Ještě v tomto světě,
promluvím s Bohem.
A ve své poslední větě,
navždy sbohem.

Rozchod

5. května 2007 v 10:48
Proč skončit to muselo,
proč jsi mi sbohem dal?
Proč se mi od tebe nechtělo,
proč jsi to tak brzo vzdal?


Naděje

5. května 2007 v 10:46
Měla jsem tě hodně ráda,
tys dělal jen kamaráda.
Nemůžu ti odpustit to,
jak jsi mi to musel říct.

Hodně jsem tě milovala...
a tys říkal prázdná slova.
S láskou se musí žít,
život se nesmí promarnit.
A proto,prosím,měj mě rád,
zkus s láskou na mě vzpomínat.

Miluji tě

5. května 2007 v 10:43
,,Miluji Tě,však ty mě nikoliv.
Kéž by mě aspoň někdo
miloval,ať už kdokoliv.
Kéž bych já jej milovala jako
teď tebe a pro nás dva se
otevřelo nebe.
Vím,že už nikdy
nebudeš můj,přestože
prosím,dál za mnou stůj!
Nepřestávám doufat,že mě
zas budeš mít rád,
nechci se tě ale,tak jako
dřív,zas hloupě ptát."

Teď

3. května 2007 v 20:39
Teď, když je bouřka,
vzpomínám na tebe,
na Tvoje oči, jak bloudí po mé těle,
na Tvoje ruce, co pálí jak oheň od ďábla,
na Tvoje ústa, jak sladce mi chutnala.

Teď, když paprsky od blesku
osvětlují moji tvář,
vzpomínám na Tebe,
na oči, v ktrerých vidím krásnou zář.
Vzpomínám na těla naše,
jak ve tmě se objímají,
vzpomínám na blázny,
kteří až za svítání usínají.

Vzpomínám na Tebe,
vím, že plné srdce tě mám,
jsi jako lék,
s tvou přítomností ožívá.
Jsi jako krásný sen,
co zdá se mi i v nejbělejší den.

Vzpomínám na Tebe,
a láska stále sedí vedlě mě.
Vzpomínám na Tebe
a těším se, až zase budeš sedět vedle mě.
Ty, lásko!

Chce se mi

2. května 2007 v 21:22

Chce se mi umřít,
už nechce se mi tady žít,
chci se domu vrátit,
ale musim venku být.
Tak proč mam ještě žít,
když nemam nikoho,kdo by se mnou chtěl být.
Proč na tom světě zůstávat,když mě nemá nikdo ani trochu rád.
Je to jednoduchá volba zůstat nebo jít,
každý by chtěl zůstat,
ale já,
já chci odejít...